Jak se zrodil projekt aneb "můj příběh", bez kterého by to nebylo ono
Již
od útlého věku (jak jsem si nedávno uvědomila) mě doprovází "přání"
stát se maminkou. Začalo to asi v mých 6-ti letech, kdy jsem si
vyprosila panenku Šušu, která byla úplně jako miminko. Ráda jsem si
hrávala na to, jak se o miminko starám. Později, když už jsem byla
starší, vždy mě to táhlo k dětem, dokonce jsem se jednu dobu chtěla stát
učitelkou, ale to nebylo, to co jsem opravdu chtěla. Já nechtěla být
učitelka, ale maminka. I když jsem nešla cestou paní učitelky, i tak
jsem na děti nezanevřela. Starala jsem se o mladší bratrance, byla jsem
jako aupair v Anglii, doučovala jsem děti
a byla jsem také jako vedoucí
na táboře. Děti mě doprovázeli na mé cestě často.
Jakmile jsem
vyrostla z dětských her, nadešly první vztahy. Po pár vztazích, jsem našla konečně muže, se
kterým jsem si dokázala představit, že s ním budu moct mít miminko a taky jsem si říkala, jaký by byl skvělý táta. Věděla jsem, že s ním by se mé
"přání" mohlo splnit. Náhoda (vesmír, osud - říkejte si tomu jak chcete)
tomu chtěl a já musela vysadit antikoncepci, jelikož mi byla
diagnostikovaná trombofilní mutace, při které by se antikoncepce neměla
brát. Hned jsem si řekla, že je to fajn, že by jsme se pomalu mohli
začít snažit o miminko.
Ale ejhle, bohužel/bohudík mé tělo mi dalo hned
vědět, že je něco špatně - menstruace, kterou jsem měla úplně
pravidelnou díky antikoncepci, se nedostavila. Jelikož vše začalo v mých
17-ti letech právě nasazením antikoncepce - jako "lék" na to, že jsem
menstruaci nikdy neměla, mi mé tělo chtělo asi říct, abych začala něco
dělat.
Díky
tomu a díky gynekoložce, která mi řekla, že budu mít nejspíš problém
otěhotnět, začala moje cesta za vytouženým miminkem. Potom vše nabralo
rychlost světla - vyšetření, bylinky, padání vlasů, díky tomu, že jsem
neměla estrogeny, další vyšetření, ale nic - NIC SE NEDĚLO. Nikde vidu
ani slechu po menstruaci ani po miminku. Asi po roce, co cyklus
nenaběhl, jsem si řekla, že to zkusím jinak. Začala jsem se lépe
stravovat, začala jsem více cvičit, vyzkoušela jsem další různé bylinky,
pročetla jsem o otěhotnění asi tisíce článků a co víc, s přítelem jsme si
řekli, že to necháme náhodě
a pokud se zadaří, tak budeme rádi. Bohužel
další měsíce plynuly a NIC. A to NIC a ta beznaděj mě pomalu ale jistě
dostrkali do CARU. Tam mi samozřejmě bylo nabídnuto (bez jiných
možností) umělé oplodnění. Nechtěla jsem do toho hned jít, ale
hormonální léčbu jsem podstoupila, abych viděla co a jak, jestli to bude
zabírat. Ale zase ejhle, nereagovala jsem vůbec dobře, měla jsem snad
všechny vedlejší účinky (o tom, že mi v podstatě nebylo nic vysvětleno
ani nemluvím) a tak jsem si řekla, že to takhle nechci.
V
tu stejnou dobu jsem narazila na hormonální jógu, hned jsem věděla, že
to je "jiná cesta" a že by to mohlo být něco pro mě. Přihlásila jsem se
na víkendový kurz a také jsem ho absolvovala. Moje cesta trvá již 3
roky, z toho 2 roky se již nyní se snoubencem snažíme o miminko. Ale vím, že
jsem na správné cestě. Moje cesta nebude jednoduchá, ale chci krůček po krůčku tuto cestu zdolávat a
věřit, že se jednou dočkám.. NADĚJE UMÍRÁ POSLEDNÍ
Ale
proč to celé píšu? Díky těmto mým zkušenostem se zrodil nápad
na celý projekt Oáza podpory. Chci nabídnout ženám (párům) jinou cestu. Proč by nemohla mít
žena nějakou jinou možnost, ať už jde o podpůrné metody nebo třeba o
přístup? Proč by přístup okolí nemohl být ohleduplnější a lidštější? Kde
je nějaká podpora při tomto zátěžovém období? Musí opravdu zdraví pár
podstoupit umělé oplodnění? PROČ? Jednoduchá otázka, těžká odpověď...